„Studenti se na nás obraceli sami, někdy nás oslovovali sociální pracovníci nebo učitelé a dávali nám tipy na rodiny, které opravdu potřebují pomoc,“ vzpomíná na první vlnu pandemie koordinátor Romského stipendijního programu organizace ROMEA Štefan Balog.
Jana Baudyšová, Romano voďi, 23. 11. 2020
Když se letos na začátku března začala objevovat v médiích zpráva o možném uzavření škol, bylo mu spolu s kolegy jasné, že nedostatek počítačů bude v mnoha romských rodinách problémem číslo jedna. Kampaň, prostřednictvím které začali pro studenty počítače shánět, se však neomezila jen na stipendisty, se kterými v programu pracují. Pomoc nabídli všem romským dětem a studentům, kteří se kvůli chybějícímu vybavení nemohli zapojit do distanční výuky.
„Zároveň víme, že počítače chybí samozřejmě i v neromských rodinách. Je proto skvělé, že se rozběhla řada podobně zaměřených kampaní a iniciativ, které pomáhají celoplošně. Díky našim zkušenostem z terénu a kontaktům ale můžeme pomoci těm rodinám, které by se třeba ostýchaly na velké sbírky obrátit, nevěděly by o nich nebo by nevěděly, jak je oslovit,“ říká manažerka programu Jitka Votavová.
Dobří lidé ještě nevymřeli
„Z našich 90 stipendistů se na nás kvůli chybějícímu počítači obrátilo 28 studentů a studentek, z toho 19 středoškoláků a 9 vysokoškoláků. Celkem se nám zatím podařilo sehnat přes 80 notebooků. Na jaře bylo žádostí méně, nejspíš proto, že doufali, že uzavření škol bude maximálně do konce školního roku,“ přibližuje Balog. V září a říjnu už poptávka převýšila nabídku.
Většinu notebooků a počítačů věnovali jednotliví dárci, zapojily se i organizace a firmy. Mezi nimi například spolek Epistop zabývající se tématem epilepsie, tablety poslal Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, velkou pomocí je spolupráce s iniciativou Česko Digital.
„Dárci ve většině případů darují své vlastní nebo firemní použité notebooky. Najdou se i tací, kteří nám koupí nový nebo repasovaný počítač. Jeden pán nám třeba poslal starší, ale stále dobře funkční notebooky svých dvou dcer, kterým koupil nové a k tomu přikoupil další čtyři repasované a velmi kvalitní,“ říká Balog.
Do pomoci se zapojil i jeden z dlouhodobých podporovatelů samotného stipendijního programu, který jako jednotlivec nabídl nemalou částku, zároveň si ale přál zůstat v anonymitě. „Když mi nabídl dvě stě tisíc korun, za které máme pořídit nové notebooky, byl jsem nejprve lehce v šoku. Zároveň se mi velice ulevilo, protože seznam studentů, kteří se nám hlásili, každým dnem rostl a věděl jsem, že jim to vytrhne trn z paty na hodně dlouho. Je úžasné, že se mezi námi najdou lidé, kteří chtějí nezištně pomáhat. Chtěl bych mu tímto poděkovat z celého srdce za to, co pro nás dělá,“ vypráví Balog.
Zůstat offline
I v době, kdy si málokdo dokáže svůj život představit bez chytrého telefonu v kapse a tabletu, notebooku nebo počítače na svém psacím stole, se žáků a studentů, kteří ten svůj nemají, najde po celé republice skutečně mnoho.
„Díky spolupráci se sociální pracovnicí z jedné pražské městské části jsme se například dozvěděli o situaci několika romských rodin, které na tom nebyly vůbec dobře. Nejvíc nás zasáhl příběh matky čtyř školou povinných dětí, která podstupuje léčbu kvůli nádoru na mozku. Do rodiny od nás putovaly dva počítače. Ani to není úplně ideální, protože se na nich musí děti i tak střídat. Nicméně i dva počítače pro ně a jejich mámu znamenají velkou úlevu a možnost připravovat se do školy lépe a snadněji,“ přibližuje Jitka Votavová.
Potkává se s mnoha romskými studenty a studentkami středních škol, kteří sní o tom, čím se stanou – třeba policistou nebo právničkou. Kromě nedůvěry okolí, učitelů, blízkých nebo vrstevníků často narážejí na omezené zdroje své rodiny, které jsou pro studium na střední, potažmo pak na vysoké škole potřeba.
„Víme, že významná část studentů, kteří jsou s námi ve spojení přes stipendijní program, má mladší sourozence na základní škole, se kterými se musí na počítači, pokud v rodině nějaký je, v přípravě do školy a během online hodin střídat. Jeden ze stipendistů, kterému jsme předali notebook, studuje výpočetní systémy na průmyslové škole. Do této chvíle měl přístup k počítači jen ve škole, žije ve vyloučené lokalitě a jeho táta má roztroušenou sklerózu. Jediný jejich příjem je invalidní důchod. Darovaný notebook je pro něj obrovská pomoc – a to nejen během distanční výuky, ale i v běžném režimu, do kterého se snad brzy vrátíme,“ líčí Votavová.
Samotní studenti si podle ní pomoci velice váží. „Je to pro mě opravdu velká věc! Ve třetím ročníku vysoké školy je to jako malý zázrak. Zjednoduší mi to veškerou práci a bude se mi lépe studovat. Jsem opravdu velmi vděčný. I díky téhle pomoci mohu být a chtěl bych, aby se to stalo, vzorem a motivací pro další děti, které nepochází z rodin, kde jsou věci jako elektronika nebo platba školného samozřejmostí,“ říká jeden z nich, třiadvacetiletý Michal.
Ať si ho koupí sami
Iniciativa však nemá jen pozitivní ohlasy – mezi nejčastější nedůvěřivé dotazy, se kterými se organizátoři setkávají, patří hlavně ty, které směřují na pomoc právě romským studentům nebo zpochybňují, že jsou v situaci, ve které pomoc skutečně potřebují: „Počítače přece potřebovali i před covidem, jak to, že najednou žádné nemají?“
„Před zavedením vládních opatření kvůli pandemii byly otevřené knihovny, školní počítačové učebny, bylo snadnější se navštěvovat se spolužáky, kteří počítač mají a podobně. Počítač je dnes považovaný za standardní výbavu studentů. Do chvíle, než byla nařízena distanční výuka, zůstávali děti a mladí lidé, kteří počítač jednoduše nemají, mimo pozornost. A to navzdory tomu, že, jak ukazují rozličné průzkumy, jich jsou tisíce,“ popisuje Štefan Balog.
K dalším výtkám patří i ta, že si studenti mohou na své pomůcky při studiu vydělat sami. Podle Baloga mnoho studentů stipendijního programu brigádu nebo práci na částečný úvazek mělo. „S krizí o ni ale spousta z nich přišla. Troufnu si tvrdit, že o situaci a rodinném zázemí těchto studentů víme hodně, takže víme i to, že mnoho z nich výdělky z brigády dávalo spíše na chod domácnosti, na jídlo nebo přispívali na nájem. Že by si z toho našetřili ještě na notebook, to za takových podmínek prostě vždy není v jejich silách. Ze stipendia, které jim poskytujeme, což je 14 tisíc korun na školní rok, často nemalou část ukrajují na základní potřeby, cestovné do školy, zaplacení obědů nebo školného, ne na nákup počítačové techniky,“ přibližuje.romo
Někteří další stipendisté ale mají větší štěstí a finanční situace je v jejich rodinách mnohem lepší. Ti si ale o pomoc kvůli počítačům nežádají.
Proč pomáháte jen Romům
A proč pomoc směřuje jen k romským studentům, když je i mnoho neromských, kteří jsou v nouzi? „To je častá a samozřejmě legitimní otázka. Stojí za tím mnoho důvodů. Pro jejich pochopení je ale nutné přijmout fakt, že Romové na území ČR zažívají historicky doložitelnou diskriminaci ve všech oblastech života,“ přibližuje Votavová.
„Stipendijním programem se snažíme kompenzovat diskriminaci v přístupu ke vzdělání, která se projevovala například nadměrným a zcela neodůvodnitelným umisťováním dětí do vedlejšího vzdělávacího proudu. V minulém režimu končily romské děti často ve zvláštních a praktických školách pro děti s lehkým mentálním postižením, ze kterých vycházeli lidé s hodně omezenými možnostmi uplatnění na trhu práce,“ přibližuje Votavová.
Takovou zkušenost podle ní má i mnoho rodičů stipendistů, kteří své děti podporují v dosažení vyššího vzdělání i proto, že si silně uvědomují, že to je větší šance na dobré zaměstnání. Neplatí to však beze zbytku – i vzdělaní Romové mohou mít stále problém sehnat obstojné bydlení nebo práci odpovídající jejich kvalifikaci.
„Navíc i dnes u nás existují segregované školy nebo třídy, kam chodí v podstatě jen romské děti a úroveň vzdělání v těchto školách je na nízké úrovni, což předurčuje jejich další studijní nebo profesní dráhu. Snažíme se proto pomoci především těm romským studentům, kteří pocházejí z chudých poměrů a jejichž nástup na střední nebo vysokou školu nebo samotné dokončení studia je ohroženo,“ říká Votavová. Ve stipendijním programu jsou ale i studenti, kteří jsou na tom finančně lépe, mají vynikající studijní výsledky, jsou aktivní ve svém okolí a snaží se být motivací pro ostatní romské i neromské studenty.
Pomoc zvenku
O tom, že děti bez přístupu k distanční výuce zůstávají za ostatními pozadu, lze pochybovat jen stěží, navíc se přidává strach z důsledků, které si počíhají za rohem. Velké obavy mají hlavně studenti maturitních ročníků, situace však není jednoduchá ani pro ty nejmenší.
„U malých dětí na prvním stupni je často nezbytné, aby u nich během online výuky někdo seděl, ideálně někdo z rodičů, a dohlížel na to, jestli vše funguje, jak má, jestli je zapnutý mikrofon nebo kamera, jestli se dítě soustředí a učitele vnímá. U socioekonomicky znevýhodněných rodin, rodin z vyloučených lokalit, rodin, kde mají rodiče třeba jen základní vzdělání nebo u rodin samoživitelů hrozí, že není v jejich silách zajistit vhodné podmínky pro distanční výuku, i kdyby stokrát chtěli,“ myslí si Votavová.
Jako zásadní proto považuje, aby se k nim dostávaly zásadní informace, co pro ně může udělat škola a pomoc zvenku, například pracovníků neziskových organizací, kteří se s rodinami dlouhodobě znají a mohou jim v jejich obtížné situaci nabídnout pomocnou rukou.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Letošní vydání objednávejte do konce roku pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
